Přírodovědec irského původu Robert Boyle (1627-1691) byl moudrý a vzdělaný. Ani to ho však nezachránilo od ukvapeného prohlášení, že “ je teploměr jenom taková kuriozita, která není k ničemu dobrá“. A to v 17. století sám s úspěchem vylepšoval tehdejší teploměry.

Skutečným vynálezcem teploměru je Galileo Galilei (1564-1642). Od roku 1593 měřil teplotu na základě rozpínání vzduchu teplem, od roku 1611 začal používat jako teploměrnou látku vinný líh, tedy kapalinu. Galileiho teploměr byl bez vakua, tedy jen jako otevřená trubice. Teploměr se vzduchoprázdným prostorem nad teploměrnou látkou sestrojil poprvé  E. Torricelli (1608-1647) před koncem svého krátkého života.

První spolehlivější měření začala rokem 1654.  Rtuť byla v teploměru poprvé použita v roce 1659, ovšem skutečně použitelný rtuťový teploměr sestrojil v roce 1714  Daniel Fahrenheit. Francouzský fyzik René Réaumur rozdělil v roce 1730  stupnici mezi bodem tání a bodem varu na 80 dílů. Pro meteorologické účely používanou stodílnou stupnici poprvé představil švédský přírodovědec  Andreas Celsius roku 1742 v Uppsale. Jako bod varu určil teplotu nula,jako bod tání určil teplotu sto.Později otočil stupnici do dnešní užívané podoby další Švéd botanik Carl Linné. Britský lékař T. C. Allbutt dal v roce 1867 podnět k sestrojení lékařského teploměru rtuťového o velikosti, která už byla prijatelná pro praktické využití.