Podél polárního kruhu se rozprostírá pásmo nižšího tlaku vzduchu se vzduchovou hmotou polární, čili vzduchovou hmotou mírných zeměpisných šířek. Tropická vzduchová hmota z oblasti obratníků směřuje k severu, vlivem otáčení Země se odklání napravo a proto u nás převládá západní proudění. Styčná plocha mezi tropickou a polární vzduchovou hmotou se nazývá polární fronta. Z oblasti vysokého tlaku vzduchu kolem severního pólu směřuje studený vzduch jako SV proudění k polárnímu kruhu. Styčná plocha mezi arktickou vzduchovou hmotou a hmotou polární se nazývá arktická fronta a udržuje se kolem 70°SŠ.

Vzduchové hmoty různých fyzikálních vlastností se nemíjejí přímočaře. V určitém místě se teplý vzduch vysouvá po klínu studeného vzduchu a vzniká čelní část frontální vlny, tzv. teplá fronta. Týlová část frontální vlny, kde se studený vzduch klínovitě zasouvá pod teplý, se nazývá studená fronta.

Linie polární fronty se tedy lomila na dva úseky, východní představuje teplou frontu a západní úsek představuje studenou frontu.

V předpovědi počasí se někdy setkáme s pojmem frontální vlna postupuje přes Alpy dále k SV. Pojem frontální vlna se v předpovědi objevuje zejména tehdy, jestliže polární fronta je stacionární (nepohyblivá) a udržuje se jižně od nás. Studený vzduch proudící od SV narazí na ortografickou překážku (masiv Alp), obejde ji a zasune se pod teplejší vzduch. Na původně rovné frontální linii se utvoří záhyb. Takové vlny většinou časem zanikají. Vytvoří-li se vlna nad oceánem či nad rovinami západní Evropy, je větší naděje, že na vrcholu vlny bude dále klesat tlak a stoupat že bude naopak na čele klínu a vznikne samostatná tlaková níže, na níž se váže frontální systém.